Jarní

20. 3. 2017, Lucie Pítrová

JARO JE KDYŽ …

… na zelených loukách kvetou žluté pampelišky, stromy jsou obaleny růžovobílými květy a rodí se mláďátka. Ale kde! Jaro a jeho příchod je daleko složitější a každý ho může prožívat jinak. Po svém. Ve vůních, citech a pocitech. Jaro se nám hlásí nenápadně, pomalu, ťuká a tu a tam dá o sobě vědět ještě v zimních měsících.

Můj bývalý spolužák Martin jednoho roku konstatoval příchod jara v únoru. Poznal to tak, že po dlouhých krutých mrazech přišlo tání a náhle se vyloupla údajně nejkrásnější děvčata v barevných kožíšcích. Martin měl velkou radost ze slečen i ze sluníčka a odešel o tom meditovat do sklepní vinárny.

Sama musím jaro cítit. Ta první vůně mě ovane v Libni na Palmovce. Je to tím, že jsem tam prožila dětství a tudíž i několik jar. Pak zavane vůně další, má taky delší cestu než se ke mně dostane. Je to vůně Orlických hor a podhůří, které miluji. Moje směs vůní obsahuje vzpomínky na vytažení kolečkových bruslí po zimě z botníku a veselý výlet na nich s kamarádkou podél Rokytky od Libeňského zámečku do Tróje, na podkolenky a rozbitá kolena, na koťata kočky Ťapky, která bydlela se svým pánem v přízemí našeho domu a s první vlahou nocí se začala toulat kdesi pod libeňskou koulí. Jaro je za dveřmi, když se tancuje v Dobrušce na karnevalu a jaro je v plném proudu na zábavě v Podhoří. Jaro je, když se vrátí čápi do Českého ráje. Jaro je vlhká půda na kopci Sendraž i cesta z Pekla na Dobrošov pokropená májovým deštíkem a výhledem „na krásné město Kostelec“ – Náchod Josefa Škvoreckého a jeho „zbabělců“.

S jarem se objeví v ulicích holky – slečny – řehtačky s nepřetržitým chichotáním a smíchem a renesanční kluci.

Jedu v autobuse, proti mně dvě „řehtačky“, špitají si a s chutí se všemu smějí. Stanice. Naproti mně se nic nezměnilo, holky jen zdánlivě nevnímají svět kolem. Další stanice. Výbuch smíchu. Z autobusu vystoupil nenápadný kluk. Děvčata mezi záchvaty smíchu a změněnou barvou tváří do červena se informují:
„Viděla´s ho?“
„To byl vóón?“
„Jóó!“
Další smršť smíchu. Rozesmála jsem se taky. Hlavně mi bylo jasné, že teď už se nic neošálí vůněmi, přišla láska a opravdové jaro. Konečně! Jaro je tu!